O zoufalé potřebě milníků a srovnávačů vůbec

Jsem tvor, který se čas od času potřebuje ohlédnout zpátky za sebe a podívat se, zda za poslední dobu někam pokročil. Možná to znáte. Když se něčemu věnujete a lidé okolo vás dělají totéž (typicky třída, vysoká škola, firma), tak většinou poznáte, že jste lepší než Karel, ale mnohem horší než Pepa. Jenže plynou týdny, měsíce (roky) a vám připadá, že jste pořád o stejný fous lepší než Karel a pořád o ten propastný kus horší než Pepa. A co víc, začnete se trápit, zda vaše úsilí nepřichází vniveč.

A tady můžete snadno podlehnout iluzi. Pokud všichni postupujete kupředu podobně (typicky stejný ročník na škole), můžete někdy urazil i mílové vzdálenosti, ale zdá se vám, že jste pořád tam, kde jste začali, protože jste se posunuli nejen vy, ale i vaše okolí. Přichází pak rozčarování, mizí motivace. Nejtěžší je včas odhalit, že ve skutečnosti je všechno v pořádku. A tady pomůžou milníky. Pokud je najdete.

Výše popsaný scénář zažívám zas a znova, ale nejvíc jsem si ho uvědomil při studiu angličtiny. Mladším generacím to přijde jako banalita, ale my co jsme v polistopadově zmatené době byli přesvědčeni rodiči a příbuzenstvem, ať se dáme na studium něnčiny (tehdy zdánlivě praktičtější), jsme se pak dostali na vysokou školu a z angličtiny uměli možná tak ono I LOVE YOU a to bylo všechno. A právě na vejšce se ukázalo, že bez angličtiny to opravdu nepůjde.

Roky jsem během vejšky chodil na různé kurzy angličtiny a připadlo mi, že naprosto zbytečně. Snažil jsem se často učit i sám doma. A taky zbytečně. Dnes vím, že mi to tenkrát dost dalo, ale tehdy jsem si to nedokázal uvědomit. A často mě to demotivovalo natolik, že jsem do kurzů chodíval nepravidelně nebo z nich odcházel na dobro.

Dopadlo to tak, že asi po pěti letech takového učení jsem byl přesvědčen, že jsem se angličtiny nenaučil prakticky vůbec nic. Dneska se tomu směju, jenže tehdy jsem tomu opravdu věřil. Stačilo, abych si pustil anglické rádio – a nerozuměl sem. Zašel si na anglickou přednášku – a nerozuměl jsem. Otevřel jsem anglickou knížku – a nerozuměl jsem. Prostě všechny mé pokusy změřit své aktuální znalosti měli tentýž výsledek – NIC NEUMÍŠ. Ve skutečnosti jsem byl po letech učení mnohem blíže ke zdolání těch všech úkolů, ale to nebylo jak změřit. Mé smysly mě klamaly.

A kde jsou milníky? Tenhle text měl být přece o nich. Momentík, hned tu budou!

Zlom nastal, když jsem se přes své přesvědčení o neschopnosti naučit se anglicky rozhodl začít číst. Nakoupil jsem si knížky v angličtině. Napřed takové ty malé, jednoduché, převyprávěné tím nejprimitivnějším jazykem. Prostě pro idioty. (Pardon, na obálce teda psali, že pro děti 😎 To nějak zafungovalo. Tak jsem četl dál a víc, a dokázal jsem časem číst i v metru a taky i trochu složitější texty jako Tolkiena nebo Pratchetta. A pak jednoho dne to přišlo. Uvědomil jsem si to právě při jízdě metrem. Četl jsem zrovna Harryho Pottera a zabral jsem se do něj natolik, že bych snad málem přejel stanici. A při tom mi došlo, že si neuvědomuju, že čtu cizí jazyk. To byl můj první milník. Do té doby jsem vždy četl anglickou knížku a v hlavě ji překládal do češtiny. Teď to šlo samo a já prvně četl angličtinu jako svůj jazyk aniž bych se na ni musel soustředit.

A poprvé po osmi letech učení jsem měl pocit, že jsem se něco naučil. Vám všem, kdo jste to měli mnohem rychleji gratuluji, mě to trvalo takhle dlouho. A co hůř, po celou tu dobu jsem si stále říkal, že je to celé k ničemu. A kolikrát to málem definitivně vzdal. Až po téhle jízdě metrem jsem si dokázal prvně říct: „Jo, teď už vím, že se dokážu naučit anglicky.“

Jsem přesvedčen, že kdybych měl po té cestě rozeseto milníků víc, šlo by mi to celé líp a rychleji, protože bych si uvědomoval, jak jsem kdy pokročil a to by mě dál motivovalo. A to platí pro všechno, co děláme. Ať už pro copywriting, programování nebo přednášecí schopnosti. Můžeme na sobě měsíce i roky dřít, nepoznat rozdíl a přitom ujít velkou vzdálenost. Kež bychom všude našli svoje milníky nebo měli nějaké srovnávací testy, které nám předvedou, jak moc jsme za poslední roky ušli. O co lepší (a šťastnější) bychom pak nakonec byli a co víc bychom v životě dokázali.

A to je konec dnešního moudra. Pěkný den všem a pokud jste náhodou z Brna, nezapomeňte, že už tuhle sobotu je Čekovací muzejní noc.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na O zoufalé potřebě milníků a srovnávačů vůbec

  1. zZatnaktel napsal:

    Takze je to vse o cteni? Zajimave, mohl bych to taky zkusit 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s