Jednoduchý Příběh (genderově znevážený)

Měl to být úplně Jednoduchý Příběh. Pan Příběh. V něm měl Pan Zlo unést Pana Neviňátko, což mělo naštvat Pana Zařídila natolik, aby zařídil, že se to od Pana Dozvěděla dozvěděl ten nejmenší Pan Nejmenší.

Protože, to už tak u Jednoduchých bývá, že nikdo jiný než Pan Nejmenší si s Panem Zlem neumí poradit. To mi poradil Pan Poradil, který se to dozvěděl od Pana Dozvěděla, jemuž to objasnil Pan Objasnil, který to měl nejspíš od Pana Bůhvíodkuda.

Jenže to celé dopadlo trochu Jinak. A proto Vám to musím také vyprávět Jinak. Dovolíte-li Páni Čtenáři, abych se představil, jmenuji se Pan Vypravěč. Alespoň jsem se tak kdysi jmenoval, dokud se nestal tento Příběh. Protože všechny Příběhy, které Já odvyprávím, se také stanou. Takový už je Skutečnost. Pan Skutečnost. Ale popořádku.

Všechno se notně zkomplikovalo tím, když se u Pana Nejmenšího objevil Pan Láska s Panem Nepozvaným. On Pan Láska obvykle takhle nepozvaně nechodí, ale Pan Přemluvil přemluvil Pana Nepozvaného, aby se dal s Panem Láskou dohromady a to se pak začnou dít divy. Páni!

Tím prvním divem se stala Paní Komplikace. To byla opravdu komplikovaná Věc. A tím myslím opravdu Hodně komplikovanou Věc, protože do té doby tu žádná komplikovaná Věc vůbec nebyla. Ono do té doby tu totiž nebyla vůbec žádná Věc, která by nebyla Pán, nýbrž Paní. Páni! A Paní Komplikace přesně takovou Věcí byla. A byla tak doslova Nadvěcí.

Tím druhým divem bylo, když se Pan Nejmenší vůbec nevydal za Panem Zlem zachránit Pana Neviňátko, ale místo toho se zaláskoval s Panem Láskou. To se vůbec nelíbilo Panu Nepozvanému, který se před tím dal s Panem Láskou dohromady. Navíc za tohle všechno určitě mohla Paní Komplikace. I když je také možné, že za to Paní Komplikace nemohla vůbec, ale naopak, že přesně takhle nám Paní Komplikace vznikla. Je docela možné, že za to mohli Pánové Nevímkdo, Nevímjak, Nevímproč a Pan Dejtemiužstímpokojnežztohozblbnu.

Navíc se ukázalo, že Paní Komplikace je nejen veliká, ale také komplikovaná a umí rychle přibývat. Za chvilku jsme tu měli spoustu Malých Komplikací, jednu vedle druhé a jen jsme se dívali, jak nám přerůstají přes hlavu.

Chtěl jsem po Panu Vyřešilovi, aby ty komplikace vyřešil, jenže on zrovna s Panem Řešilem řešil Rubikův Hranol a Paní Komplikace musely počkat, dokud ho spolu nevyřeší.

Zkusil jsem jít za Panem Hlavním, ale ten byl s Panem Přestávkou na přestávce i musel jsem se spokojit se zastupujícím Panem Pohlavním. Pan Pohlavní se na to ze zvyku vrhl po hlavě a jak tam tak skočil, napřed se smočil, pak se chvíli točil a hned se plácal po hlavě, že už to jako má, že prý to je snadné a že nás to mělo napadnout rovnou. Že pokud jsou s Paní Komplikací jen samé další Komplikace, že by se to vyřešilo, kdybychom tu měli nějaké Paní bez Komplikací, že se to pak hnedle srovná. A začal jedním rázem předělávat některé Pány na Paní. Stihnul to dodělat dřív, než se Pan Hlavní s Paní Přestávkou vrátili, takže se on – Pan Pohlavní – stal samozvaným Panem Hlavní a to že je to hlavní. Nebo pohlavní? Už si nejsem jist.

Jisté je, že se Paní Komplikace skutečně vyřešila i bez Pana Vyřešila (ze kterého se mezitím stala také Paní). Pan Nejmenší s Paní Láskou dohonili Pana Zlo a zachránili Paní Neviňátko, které se hned ujal Pan Nepozvaný.

Jak jsem říkal na začátku, dopadlo to prostě úplně Jinak. Ne všechny Paní Komplikace se totiž vyřešily. Máme tu poslední dobou nějak moc Paní. Ale my si zvykneme. Paní Zvyk je totiž železná košile.

Nu a to je všechno. Co jste slyšeli, začalo jako Pan Příběh, skončilo jako Paní Pohádka, ale na tom nesejde. A já se s vámi musím také rozloučit. Vaše Paní Vypravěč.

Věnováno @zoe_eoz, @nioblad a @ert‚ovi za to, že tak pěkně prosili. A také @bolinka_cz, že se tak pěkně styděla. 😎

Reklamy
Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , | Napsat komentář

Od teď můžete mít Foursquare jako svůj deníček (spouštím diary.look4square.com)

Pokud používáte Foursquare už nějaký ten měsíc, asi víte, že ve vaší Foursquare historii je kupa informací. Někdy užitečných, jindy doslova až hanba povídat. Jenže jak se k těm informacím dostat? Tím jsem se už delší dobu trápil a žádný ze stávajících nástrojů a aplikací pro Foursquare mi na to odpověď nedal. Tak jsem vytořil aplikaci vlastní – diary.look4square.com.

O co jde?

– Můžete si kupříkladu zobrazit mapku, kde všude jste už s Foursquare byli. Takhle vypadá ta moje:

Kdevsude

– Pokud holdujete turistite, snadno zjistíte, jaké nejsevernější venue jste navštívili. (A také nejjižnější, nejzápadnější i to nejvýchodnější.)

– Můžete si zobrazit fotografie, které jste u vašich čekinů na Foursquare pořídili.

– Můžete si zobrazit, kdy jste v daném místě byli. Navíc i s kým. A pokud si k čekinům píšete poznámky, tak i je. Jak můžete vidět na obrázku dole, já teď snadno zjistím, kdy jsem na čem byl v kině na Andělu. A taky s kým. Vidím, že při poslední návštěvě jsem navíc pořídil nějakou fotografii, pokud kliknu na datum návštěvy, tak ji uvidím.

Kino

– Zjistíte i jak se mění počet vašich čekinů v čase.

Graf

Nad diary.look4square.com si tak můžete snadno zavzpomínat podobně jako nad deníčkem. Protože pokud se poctivě čekujete, občas něco zajímavého vyfotíte a sem tam připíšete potřebný komentář, stává se z Foursquare váš deníček a diary.look4square.com je způsob, jak v tom deníčku můžete listovat.

Pár tipů

  • funguje i kratší adresa diary.l4sq.com (ušetříte pár znaků)
  • některé funkce najdete v panelu show statistics dole
  • pro novinky sledujte twitter @look4square
  • pokud neznáte, možná se vám budou hodit i moje další nástroje:

Mám ještě pár nápadů, jak projekt vylepšit. Vítám vaše přípomínky i kritiku.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , | 18 komentářů

Čtěte namluvené knížky a sledujte animáky na YouTube

Próza

Pokud se zajímáte o díla v angličtině, pak by vaší pozornosti rozhodně neměl utéct nový YouTube kanál CCProse, obsahuje anglicky namluvená klasická literární díla.

V tuhle chvíli si můžete vybrat z dvanácti knih včetně Sherlocka Holmese, Robinsona Crusoea nebo Ostrova pokladů. Můžete dokonce hlasovat, jaká kniha má být namluvena jako další. Zvukové stopy pochází ze serveru librivox.org .

Mluvené slovo je provázeno textem na obrazovce, jedná se tak o šikovnou metodu pro nácvik anglických poslechů. Vše můžete vidět na téhle ukázce z Alenky v říši divů:

Poezie

V přidruženém YouTube kanálu CCpoems pak můžete najít kupříkladu Shakespearovy sonety. Moc se mi líbí možnost odkázat konkrétní sonet, třeba tento 51. (můj oblíbený):

Vše je provázeno playlisty, takže tímto playlistem si můžete nechat dokola předčítat všechny 154 sonety.

Animáky

Dalším přidruženým kanálem je CC Cartoons, který obsahuje klasické staré animáky. Není problém pustit si třeba animovaného Supermana ze 40. let.

U animáků si můžete zapnout titulky. To ne vždy funguje tady na Posterous, ale pokud si zobrazíte video přímo na YouTube, pomocí červené ikony CC pod videem si titulky snadno zapnete.

Autor projektu zároveň publikoval výzvu k překladu těchto titulků. Pokud si chcete přeložit vaše oblíbené animáky do češtiny, tady máte návod (titulky budou po přeložení pak přidány do původního YouTube kanálu a vám bude patřit večná sláva):

Filmy

Posledním přidruženým kanálem je Closed Captions Zone, který obsahuje celé otitulkované filmy. Filmů tam zatím není moc, najdete v něm třeba klasiku z 50. let House on Haunted Hill:

Opět si můžete tlačítkem CC pod videem zapnout titulky.

Jsem za tyhle možnosti moc rád. Nevíte někdo pro změnu o namluvených knihách v češtině? Myslím těch veřejně zdarma dostupných podobně jako tady.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: | Napsat komentář

Jak rekurzivní jednorožec k duhové skleničce přišel

Napřed prolog, jak to celé vzniklo.

Jak rekurzivní jednorožec k duhové skleničce přišel

– Jakže ta pohádka začíná?
– Přeci žil, byl jeden jednorožec.

– No MOMENT, počkejte? Jen jeden? To by pak ale nebyla žádná rekurze.
– No dobře, pokud chcete, tak tedy žil, byl jeden a jeden jednorožec. Celkem tedy dva 😎
– Ale prosím vás, to vážně chcete s dvěma jednorožci udělat pořádnou rekurzi?
– Dobrá, tak tedy žili, byli dva plus jeden jednorožec. Čili tři.
– Možná, že jsem příliš náročný, ale ani s třemi jednorožci to na slušnou rekurzi nevidím.
– Jenže, pokud budu takhle ještě chvíli přidávat jednorožce jednoho po druhém, začne být tahle pohádka pěkně nudná a to určitě nechcete.
– Tak to zkraťte.
– Dobře tedy. Žilo, bylo řekněmě přesně “n” jednorožců. Tedy celé stádo. Stačí?
– Stačí. A opravdu jich bylo přesně “n”?
– Možná jich bylo “n plus jedna”. Už si nejsem jistý. Ovšem tohle stádo jednorožců – a podotýkám že každý z nich bych jednorožec INDIVIDUÁL, žádné stádní typy – tak tedy tohle stádo jednorožců jednu krásnou hodinu, jednoho krásného dne, jednoho krásného týdne, jednoho krásného měsíce, jednoho krásného roku… nu prostě jednou tihle krásní jednorožci přišli na louku uprostřed palouku v široširé travnaté stepi. A na ní… sklenička. Rozbitá.
– Kdopak ji slepí?
– Přesně na to se jednorožci ptali. První druhého, druhý třetího, třetí čtvrtého a tak dále až se předpředposlední zeptat předposledního, pak předposlední posledního a ten chudák poslední se už neměl koho zeptat a tak začal přemýšlet, jak a čím tu skleničku slepit.
– To neměl vteřinové lepidlo?
– Prosím vás, od kdy nosí jednorožci po kapsách vteřinové lepidlo?
– A co jiného by po kapsách nosili?
– Tenhle měl zrovna po kapsách lupu. Poslyšte, to je vám taková praktická věc tahle lupa. Tou se můžete třebas dívat na věci, co nejsou vůbec vidět a hned je uvidíte. Tak tedy tenhle náš poslední jednorožec (píšu poslední, ale ve skutečnosti to je přeci ten úplně PRVNÍ jednorožec, kterého jsme zmínili hned na začátku) se tou lupou podíval na oblohu a našel tam duhu, co nebyla vidět. Toho dne totiž vůbec nepršelo, tak by nikdo duhu na obloze nehledal, protože by tam nebyla vidět. Ovšem náš jednorožec lupu měl a tak ji viděl a tou lupou tu duhu přiblížil natolik, že se duha dotkla té rozbité skleničky a celou ji slepila.
– A pointa?
– No od té doby náš jednorožec nosí v kapsách – kromě lupy – i duhovou skleničku.
– A to je jako všechno?
– Jasně, že ne. Od té doby se říká, když máte zrovna smolný den a rozbijete v něm skleničku a pak se bojíte, že za to dostanete (nevíte sice, CO za to dostanete, ale hlavní je, že se bojíte), tak pokud máte po ruce lupu, stačí skrz ni najít jednorožce, co není vidět. Ale musíte v tom stádu jednorožců najít toho pravého, toho našeho PRVNÍHO  – ono když je jich moc vedle, tak on fakt není vůbec vidět. Ale od toho máte tu lupu. A když tou lupou najdete jednorožce, co není vůbec vidět, tak on vám z radosti, že vás vidí (a to vážně kohokoli, ať už jste princezna nebo ne, úplně stačí, když máte lupu a ženské pohlaví), dá tuhletu duhovou skleničku.
– A co s ní budu dělat?
– To je přece jasné. Nejenže máte novou skleničku místo té, co jste rozbili, ale navíc máte skleničku DUHOVOU. A sklenička slepená duhou – jak známo – nejde rozbít, i kdybyste se snažili sebevíc. A to je konec pohádky. Víc už vám neřeknu. I kdybyste se snažili sebevíc.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Ujíždím na obrázcích od Vanni Cuoghi

Nemám vizuální vkus a vůbec nerozumím malování. Když nad tím přemýšlím, nemám ani žádného oblíbeného malíře. (Ano, jsem asi kulturní barbar.) Ale teď už chvíli (rozuměj nějakých pár hodin) poměrně dost ujíždím na obrázcích italského malíře Vanni Cuoghi.

Cítím z těch kreseb jakousi geekovskou (možná vlastně spíš nerdovskou) atmosféru a proto se mi líbí. Je to tím, že snad všechny obsahují nápad (některé pravda složitý – protože jsem zdaleka všechny kresby zatím nepochopil), sem tam nějaké hrdiny z komixů a jakousi obavu ze sociálních interakcí (všimněte si toho smutného asociálního nádechu, který se táhne řadou kreseb).

Někde jsem se dočetl, že Vanniho stylu se říká neo-folk. Nevím, co to znamená, wikipedia to zná jako styl hudební, ale třeba někdo z vás bude vědět víc.

Pár kreseb sem dám jako takovou malou ochutnávku a přidám odkazy na několik galerií. A zbytek si už vygooglujete (dá se tak toho najít opravdu dost a dost).

S
I
Vanni5
A
B

Immaginegrande

Další obrázky

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , | Napsat komentář

O neúmyslné nezdvořilosti a jiných starostech

Na VŠ jsme měli cvičící, která byla na hodinách velmi milá, ale když jsme ji potkali mimo hodinu na chodbě školy nebo v okolních ulicích a pozdravili ji, byla hrubá – šla dál, neodpověděla na pozdrav a prostě nás ignorovala. Říkali jsme si, že je nějaká nafoukaná a začali ji taky ignorovat. Jen mi pořád nešlo do hlavy, jak dokáže být na hodinách tak milá a mimo ně takovýhle rozdíl. Nějak to nesedělo.

Asi po půl roce jsem to zjistit od jedné studentky, která pod ní pracovala v laboratoři. Ta paní asistentka byla velmi krátkozraká a to natolik, že i přes silné brýle, co měla, viděla vzdálenější okolní svět zamlžený, obličeje lidí, které míjela při chůzi, měla rozmazané a nejasné. Časem si tak nějak zvykla, že když mezi lidmi zaslechne „Dobrý den“ tak to většinou ani není na ni (ono když dobře nevidíte, tak může chvíli trvat už jen rychle zjistit, že se někdo na vás upřeně dívá, tj. že zdravil zrovna vás a ne někoho z těch pěti lidí vedle) a časem přestala na takové impulzy prostě reagovat.

Když jsme zjistili, jak moc jsme se mýlili, tak jsme ji opět zkoušeli zdravit a tak, aby to aspoň trochu mohla poznat, třeba: „Dobrý den, paní asistentko!“ je mnohem blíž určující než obyčejné „Dobrý den,“ (a je to také delší, tj. dotyčný má víc času na reakci) a skutečně jsme si všimli, že se v takovém případě často zastavila v chůzi a začala mžourat po okolí ve snaze rozpoznat, kdo jí to zdraví. Stačilo pak, když se podívala na nás, se usmát a zopakovat ještě jednou: „Dobrý den,“ aby bylo opravdu jasno a jít dál. Ona sice nejspíš nedokázala rychle rozpoznat, kdo jí to vlastně zdraví, ale aspoň už věděla, že někdo zdraví zrovna ji, tak hned odpověděla. A my jsme měli radost, protože jsme na to přišli a taky jsme si říkali, že ji to možná i potěší, když ji studenti takhle na ulici zdraví (byť nebude tušit jací).

Je to zajímavé, jak podle povrchních vnějších projevů hned dokážeme odsoudit jiného člověka. A někdy možná i na věky (my se to o ní dozvěděli víceméně náhodou, kdyby ne, tak do teď bych si ji asi pamatoval jako ignorantku). Možná čekáte na nějakou pointu. Já si na to celé vzpomněl včera, když na mě přes ulici mávala nějaká mladá slečna a hlasitě mě zdravila. Protože se mi něco takového obvykle nestává, chvilku jsem váhal, zda je to opravdu na mě, pak jsem se pozastavil a rychle se snažil zjistit o co se jedná (na reakci při chůzi není moc času, máte jen pár vteřin, pak se minete zcela). Sice nevidím tak špatně, ale jsem krátkozraký, takže rysy neznámé osoby na protějším chodníku rozpoznávám trochu pomaleji. Dopadlo to samozřejmě trapně tak, že zatímco ona ještě chvíli zuřivě mávala a radostně volala: „Ahoj!“ tak já jsem byl v zoufale soustředěném analyzujícím módu: „Kdo to je? Mysli. Rychle! Mysli! …tak máš to už? Kdo to je? Rychle!“ ve kterém ani nemáváte ani nezdravíte a nechal úplně jsem ji takhle úplně minout, aniž bych ji pořádně pozdravil, než mi vlastně došlo, že je to přítelkyně mého kamaráda, kterého si bude brzo brát. Až ji potkám na svatbě budu jí to muset vysvětlit 😎 Budu si muset asi nacvičit nějaký reflex, rychle zamávat takovým slečnám nazpátek, aby se necítili uražené a stihnout to ještě před tím, než se přepnu do onoho soustředěného módu „Kdo to je? Mysli… atd.“ ve kterém už reagovat nebudu.

Ale tím se vracím k problému. Kolik je lidí, kteří se z nějakých důvodů (rozumných a pochopitelných, ovšem nikoliv na první pohled zřejmých) v nějakých situacích zachovají jinak než jsme z našich šablon zvyklí a my je můžeme automaticky odsoudit, protože v našich šablonách je ta jejich reakce spojená s něčím pro nás špatným nebo neomluvitelným? Takových příkladů bychom našli určitě moc, ale myslím, že tyhle dva stačily. Je prostě dobré si uvědomovat, že něco takoho existuje a určitě na to narážíme, jen o tom třeba nevíme. A to je konec dnešního úterního zamyšlení. Pěkný den všem 😎

 

Rubriky: Uncategorized | Komentáře: 1

Spouštím blog. Citační blog

To si takhle opět čtu. A navíc tištěnou knihu. Narazím na zajímavou pasáž a přemýšlím, co s ní. Vypsat ji do poznámek? Nebo se o ní podělit s ostatními? Kam ji dát? Vejde se na Twitter? Nebo Facebook? A tohle se mi děje prakticky neustále.

Navíc v módě je teď oznamovat, co právě čteme (zřejmě po vzoru last.fm). Zatím jsem nepropadl sítím pro sdílení přečtených knížek, pokud budu ale sdílet citace z přečtených knih, dělám totéž a navíc s přidanou hodnotou. Což je dvakrát plus.

A tak mě napadlo založit blog cituji.met.cz ,  kam budu dávat, na co zajímavého právě narazím. Slova, věty, odstavce. Jedno, zda to bude beletrie nebo odborná literatura, zkusím to míchat – uvidíme, zda to bude dobré. Zatím to vyšlo na jednu citaci za den, ale kdo ví, zda tempo nezměním.

Určitě vás to všechny moc zaujalo 😎

Pokud si nechcete nechat nové citace ujít, přidejte si RSS do vaší čtečky, sledujte @citace na Twitteru nebo subscribněte nový blog, pokud máte posterous účet. První čtyři citace už tam jsou, takže můžete rovnou začíst číst…

Rubriky: Uncategorized | Štítky: | Napsat komentář